Umístění:
Severovýchodní závěr historické části Zelenohorské ulice.
Historie:
Budova byla postavena zelenohorským hejtmanem Danielem Františkem Táborským z Hirschenfeldu roku 1672 na místě starší usedlosti,1 zaniklé zřejmě za třicetileté války. Nejpozději od roku 1708 zde sídlila dědičná pošta (do r. 1843). Zároveň šlo o nejrozlehlejší hospodářství ve městě.2 Roku 1746 budova vyhořela a byla vrcholně barokně upravena, dle neověřených údajů dle plánů K.I. Dientzenhoffera. Pravděpodobně ve druhé polovině 18. století byly postaveny rozsáhlé budovy stájí. Areál koupila roku 1885 Vilemína z Auerspergu, majitelka velkostatku Zelená Hora, a nechala obytnou budovu v letech 1887-88 přestavět do dnešní podoby. Vznikly zde byty ředitele i dalších zaměstnanců velkostatku.3 V roce 1905 byla stodola tvořící západní křídlo hospodářských budov upravena pro potřeby knížecího lesního úřadu.4 V roce 1937 koupilo objekt město. Různé úřady a instituce využívaly areál až do počátku 90. let 20. století (nejdelší dobu opět lesní úřad – n.p. Státní lesy). 
Během 2. poloviny 20. století prošly objekty bývalé Zelenohorské pošty několika dílčími stavebními úpravami, zcela necitlivými k jejich památkovým hodnotám. Nejradikálnější zřejmě byly přestavba hospodářských budov v letech 1959-60 a (naštěstí nedokončená) celková rekonstrukce hlavní budovy v letech 1990-91.5 Od roku 2005 je objekt využíván k obytným, komerčním i neziskovým aktivitám a je postupně opravován a restituován do podoby, kterou měl na konci 19. století.6
Popis:
Relativně rozlehlá patrová budova s valbovou střechou, která v sobě nezapře malé šlechtické sídlo,7 se vyznačuje bohatě zdobenou štukovou fasádou.
Převážně renesanční tvarosloví je ovšem doplněno prvky z dalších historických slohů a spolu s barokně-klasicistním pojetím hmoty vytváří krásný příklad eklektismu konce 19. století. Hlavní průčelí je rytmicky členěno okenními osami oddělenými armovanými lesenami, které jsou zdvojené na nárožích i po obou stranách mírně předstupujícího rizalitu, který výrazně akcentuje střední prvek. V přízemí rizalitu je portál tvořený trojúhelníkovým štítem neseným trojicí sdružených toskanizujících pilastrů na vysokém soklu. Široké vchodové dveře byly osazeny až 90. letech místo dvojice oken (před r. 1888 zde byl barokní portál průjezdu). 
Rizalit má v patře sdružené okno s mohutným segmentovým frontonem a je zakončen trojúhelníkovým štítem, v jehož středu se nachází vavřínový věnec. V přízemí je fasáda budovy, mimo rizalit, zdrsněna kvádrovou bosáží, v patře je hladká. Horizontálně je průčelí děleno bohatě profilovanými, kolem lesen oblamovanými římsami. Okenní otvory lemují složitě řešené šambrány. V přízemí jsou zakončené trojúhelníkovým štítem, v patře štítem složeným z volut a akantových listů zakončených palmetovými akroteriemi. V půdním polopatře ukončují osu mezonetová okénka, mezi kterými nalezneme festony v zrcadlech, což opět akcentuje horizontalitu stavby. Drobné rozdíly v proporcích pravé a levé strany čelní fasády mohou indikovat různé stavební etapy. 
Raně barokní relikty jsou jasně identifikovatelné např. v zámecké dvoutraktové dispozici s enfiládou, či v několika místnostech zastropených valeně-křížovými klenbami s maltovými hřebínky (2. pol. 17. stol.). Hambalkový krov s ležatými stolicemi je možné datovat do poloviny 18. století (po požáru roku 1746).
Za panským domem se rozkládají částečně podsklepené hospodářské budovy ze 17. – 19. století, tvořící dlouhou severní frontu na půdorysu písmene L. Přes rozsáhlé stavební zásahy z přelomu 50. a 60. let 20. století, které radikálně pozměnily zejména fasádu, se zachovala značná část klenutých prostor, např. bývalé poštovní stáje – trojlodní síň na pozoruhodném půdorysu, tvořená devíti poli české klenby nesené čtveřicí kamenných toskánských sloupků; obdélná síň s valenou klenbou se čtveřicí styčných trojúhelníkových výsečí; či prostorné a vysoké sklepy, kde jsou intaktně dochovány cihelné dlažby a žulové schodiště. Střechy hospodářských budov jsou sedlové, resp. valbové. Krov je dvoupatrový hambalkový se stojatými stolicemi.
V interiérech panského domu jsou z velké části zachovány prkenné podlahy z 80. let 19. století, místy cihelná (nově přeložená) dlažba. V přízemí se také dochovaly dvojkřídlé kazetové dveře z téže doby spolu s dvojicí pozdně barokních jednokřídlých dveří. V ostatních prostorách (zasažených úpravami z počátku 90. let) byly v poslední době druhotně osazeny konstrukčně shodné historické dveře přenesené z necitlivě rekonstruovaných staveb v okolí.
