Velikonoce jsou pryč a zima stále nechce předat vládu nad počasím jaru. Jako by věděla, že jsme ještě nesplnili jednu z nepsaných povinností našeho spolku a nepodívali se kritickým okem na opravy a rekonstrukce spáchané na historickém stavebním fondu města Nepomuku v předchozím roce. Před začátkem zednické sezóny je taková rekapitulace nepochybně žádoucí, stojí za to poučit se z chyb předchozího roku a neopakovat je, pokud možno, znovu. A jaká je to radost, najít pozitivní příklad hodný následování! Protože ale historické jádro Nepomuka požívá jen jakési bezzubé ochrany skrze regulativ v územním plánu, půjde v tomto článku spíš o neveselé vyprávění o tom, kam směřuje ráz jednoho venkovského městečka bez svazujících intervencí státní památkové péče.
Začneme tam, kde jsme před rokem s nevelkými očekávánimi skončili. Dům č.p. 147 na rohu náměstí a Husovy ulice získal loni úžasná plastová okna, jejichž (ne)vhodnost jsme tu podrobně probírali. Letos se dočkal novotou zářící fasády, a to doslova. Odstín žluté barvy je, jak se stává poslední dobou nehezkým zvykem, poněkud sytější a jasnější, než by bylo záhodno. Není to ale jediný lapsus, kterého se stavebník se stavitelem dopustili. 
Štuková výzdoba novorenesanční fasády byla oproti původnímu stavu mírně zjednodušena, špricovaná bosáž kolem dveří je najednou hladká, šambrány kolem oken v přízemí ztratily profilaci, aby získaly jakýsi až kubistický výraz. Doplnění v 2. polovině 20. století odstraněného neorenesančního dekoru na stěně do náměstí se samosebou nekonalo. Historizující krámské poutače, nepochybně inspirované, stejně jako celkový způsob opravy, protějším domem čp. 131, to nezachrání.
Tato konstatování nemají být nemilosrdným ortelem nad provedenou rekonstrukcí. Je třeba ocenit, že majitel měl snahu ráz domu zachovat. A se zamhouřením obou očí lze připustit, že se mu to na místní poměry celkem podařilo. Následováníhodný, natož pak ideální, příklad obnovy historické stavby to ale bohužel ani náhodou není.
Hned o kus výše na cestě Husovou třídou narazíme na někdejší Sejčkovu kovárnu čp. 142. Jeden z památkově nejhodnotnějších nepomuckých domů dostal na první podhled pořádnou dardu – a stačilo k tomu vyměnit pár oken. Co natom, že ta původní zdobila dům od počátku 19. století a šlo tedy o jedny z nejstarších dochovaných oken ve městě? 
Navíc dochovaná kompletně, v rozsahu celé uliční fasády! Co na tom, že majitelé zde nežijí a dům využívají jako rekreační objekt jen pár týdnů v roce? Co na tom, že plastová okna vhodnému mikroklimatu v interiéru sporadicky obývané stavby rozhodně nenapomohou? Plány majitele nezvrátila ani odbornice z NPÚ, která se snažila zápory chystaného zásahu ozřejmit. Dům není, přes své hodnoty, památkově chráněn, takže modernizaci nestálo nic v cestě. Objekt obsahuje v interiéru spoustu dalších hodnotných prvků, stále jde o jeden z neautentičtěji dochovaných klasicistních městských domů v Nepomuku. Přesto stačilo málo, aby byl jeho výraz silně poškozen. Dle vyjádření majitele se v letošním roce můžeme těšit na luxfery, které nahradí dožilé okenní výplně v přízemí.
V loňském roce byla také dokončena takzvaná „Revitalizace centra města Nepomuk.“ Projekt za desítky miliónů spočíval především v rekonstrukcích povrchů některých místních komunikací. 
Zejména úprava prostranství u rybníčku Na Kaplance ovšem překonala vše, o čem jsme psali loni v případě Přesanického náměstí. Nejlevnější typ zámkové dlažby pokryl nejen, v této lokalitě ne zcela nutné, chodníky, ale i naprosto nesmyslně „vybetonované“ prostranstí před rybníčkem, které prostě nemohlo být dál zatravněné. Ony metry parteru, zbytečně pokryté betonovými prefabrikáty, představují nejen necitlivý vpád současného stavebního průlmyslu do této okrajové zóny historického jádra, která si donedávna zachovávala ráz „venkovských humen“, ale nejsou ani ukázkou příliš hospodárného nakládání s veřejnými prostředky.
V Plzeňské ulici, v úseku od svatojánského kostela k poště se v rámci téže investiční akce sice více méně jen znovu položila původní dlažba, ale i zde je bohužel leccos k vytknutí. 
Předně zanikla malebná mozaiková dlažba před obchodem „U Petrů“. Plocha byla uniformě předlážděna standartními žulovými kostkami 10×10 cm. Historická prvorepubliková stopa neměla v projektu zřejmě co dělat. Nepomohlo ani naléhání památkářů ani majitelky přilehlého obchůdku. Co kdyby městu kvůli těm pár metrům neproplatili dotaci? Také přeložení kamenných „plzeňských“ ploten před samotným chrámem se událo s takovým řemeslným umem, že je záhadou, proč k němu vůbec došlo, když je chodník stejně nerovný jako předtím? Snad aby bylo možné některé desky přeříznout, osadit obráceně či jinam?
Kapitolou sama pro sebe jsou litinové sloupky – nejen ty před kostelem, které kvůli ochraně historické dlažby do ní pronikají desítkami šroubů, ale především ty v ploše náměstí. Přehražení veřejného prostranství řetězy napomáhá jen další fragmetarizaci tohoto ústředního městského prostoru, který by přitom potřeboval zásah přesně opačný.
Zavítejme ale konečně do Zeleného Dolu. Tato malebná, ačkoliv nevýstavná, čtvrť byla ještě před nedávnem jakýmsi nepomuckým Žižkovem. Drobné dělnické domky dodávaly této lokalitě svébytné, proletářské kouzlo. O jejich postupném zániku jsme si vyprávěli již před rokem.
Letos proto začněme něčím trochu povzbudivějším. Domek čp. 32 v Zelenodolské ulici se konečně dočkal fasády. Je pravděpodobné, že při jejím ztvárnění se majitelé inspirovali původní plánovou dokumentací z konce 19. století, která je uchována ve stavebním archivu městského úřadu. Kazetová vrata průjezdu, bosované lesény, šambrány kolem oken. Odpusťme pro tentokrát stavebníkům plastová okna a podívejme se na další nedostatky tohoto jinak chválihodného záměru. Především je to značně rozšířený nešvar, kdy šambrány „levitují“ kolem oken. Chybí jim totiž dostatečně hmotná parapetní římsa, či spodní linie pasparty, na níž by stály. Oproti původnímu řešení je také výraz průčelí poněkud disproporční. Proč? Protože došlo ke zvýšení korunní římsy nadstavbou obytného podkroví. Přitom by stačilo doplnit v liniii původní korunní římsy ještě římsu kordonovou a nad ní případně i iluzorní mezonetová okénka a průčelí by se hned mílovými kroky přiblížilo klasickému proporčnímu kánonu. O tom, že detail štukatérského řemesla zdaleka nedosahuje úrovně, která byla standardní před sto lety, je již pomalu zbytečné hovořit. Přesto, stejně jako v případě čp. 147 v Husově ulici, je třeba přístup vlastníků nakonec spíše pochválit. Už třeba jen kvůli hmotové skladbě (znovu) stavěných objektů ve vnitrobloku, které perfektně zapadají do panoramatu města.
O kousek dál v Zelenodolské ulici se choulí domeček č.p. 56. Má nového majitele, jehož ctí, že na chaloupku neposlal bagr. 
Domek má novou střechu, byl zachován její sklon a tedy i, zřejmě barokní, krov. Ani její plocha nebyla rozsekána množstvím vikýřů. Krytina by samozřejmě mohla být jiná, ale bobrovky jsou opravdu drahé a težké. Další úpravy, které s domkem vlastník provádí, si již pochvalu nezaslouží. Obligátní plastová okna i dveře nejsou do zavlhčeného domku to pravé ořechové. Také je důvodné podezření, že stejně jako okna a vstupní dveře z 20. let dopadly i dveře interiérové, pocházející někdy z přelomu 18. a 19. století. O osudech zdejší černé kuchyně nám také není nic známo. Můžeme se za ni modlit.
V souběžné Klášterecké, 
či správněji Klášterské ulici, původní to cestě do Kláštera, ukončíme naše dnešní putování Nepomukem. Nejprve jedna, možná úsměvná, ale přesto pozornost zasluhující záležitost. Rodinný domek č.p. 46 se vyznačoval někdy v letech „normalizace“ vystavěným patrem s neforemným štítem o nízkém sklonu. Současná nástavba spojená s úpravou sklonu střechy ukazuje, že právě tento detail napomáhá kontextuálnějšímu zapojení stavby do okolí. Samozřejmě, že průčelí domu není nijak architektonicky vydařené, ale možná právě proto je dobře viditelné, že zvýšení hřebene střechy představovalo v tomto případě krok správným směrem.
Jen o kousek dál směrem z města narazíme na chalupu č.p. 40. Průčelí objektu nevynikalo právě ladnými proporcemi již několik desetiletí. Velkoformátová čtvercová okna a břízolitová omítka brčálového tónu udělaly s chaloupkou své již někdy v 60. letech. Bohužel ani současné úpravy vzhled domu nijak kvalitativně neposunují. 
Naopak zde, v opozici k nedalekému č.p. 46, došlo ke snížení sklonu střechy. Spolu s její asymetričností způsobenou zastřešením verandy či přizdívkou předsíně je jasné, že nejde o úpravy, které by objektu pomohly v zapojení do rázu místa. Když odmyslíme neproporčnost průčelí, odkazuje nový výraz domu spíše někam do podhůří Alp. A pokud prozradíme, že objekt vlastní jeden nejmenovaný vrcholný představitel města, mimo jiné i člen komise památkové péče, vyjevují se současné stavební zásahy v historickém centru města ještě v jiném světle. Nepochybně se tedy v letošní stavební sezóně máme zase na co těšit.
Nerad bych, aby tento seriál dospěl k masochistickému opěvování necitlivých rekonstrukcí starých domů, ale pokud se v dohledné době nezmění přístup většiny majitelů nemovitostí i lokální politické reprezentace k historickému kulturnímu dědictví v našem městě, nelze čekat žádnou podstatnou změnu.
Takže nashledanou příště u dalších neveselých historek z budovaní moderního maloměsta.
Tím se dostáváme k vlastní dlažbě. Zvolený materiál, tedy klasické žulové kostky o hraně 10 cm, se sice používal v 19. i 20. století běžně na úpravy vozovek, jejich aplikace na větších plochách a prostranstvích je ale spíše ojedinělá. Pokud by projektant vzhlédnul pro inspiraci k náměstí A. Němejce, udělal by mnohem lépe. Dlažba z přírodního kamene, obvykle získaného sběrem z polí nebo jako odpad z lomů, byla užívána častěji i vzhledem k pořizovací ceně. Dnes je nabízena i komerční varianta z lomového kamene. Neuspořádaná skladba takového dláždění má ve větší ploše mimo jiné pozoruhodný výtvarný efekt. V honosnějším prostředí se pak pro vydláždění prostranství používal naopak větší formát než klasická kostka. Obě tyto varianty by tedy byly nepochybně lepší. Proč tedy byla zvolena ta nejfádnější? Snad kvůli ceně nebo možná proto, že až do samé realizace nikdo na radnici pravděpodobně netušil, co za dlažbu sem vlastně přijde.
Okamžitě došlo k proměně výrazu domu i zbytečně násilnému zásahu do jeho hmoty (osekání okrajů okenních otvorů). Stačilo přitom pouze vyjmout stará vnější okna a na jejich místo osadit přesné kopie. Možná by dokonce stačila i pouhá repase s osazením izolačních dvojskel. Takový postup by byl nejen citlivější, ale možná i levnější.
že díky způsobu osazení došlo ke zmenšení světlosti okenních otvorů. Změnu výrazu průčelí a zánik památkových hodnot vázaných na historický originál snad již není ani třeba zmiňovat.
Objekt je sice vyšší a širší než původní stavení, takže již není tak romaticky schoulené pod skalou. Přesto díky typu a sklonu střechy i výrazu průčelí nepůsobí nikterak násilně či nepatřičně.
s funkční černou kuchyní v Nepomuku.