Václav Cílek: Změny české krajiny za posledních sto let

Naše země je malá a konečná a každým rokem z ní ukrajujeme další a další pozemky. To, co se děje, je plošná degradace celých krajinných celků a to, co nám hrozí, je ztráta krajiny jako takové. Ztráta krajiny pak znamená nejenom např. snížení druhové diverzity, ale i ztrátu nějakého stabilizujícího prvku společnosti. Souvislost české krajiny nejenom s lidovou architekturou či výtvarným uměním, ale také např. s hudbou barokních českých mistrů jako byl J.I. Linek, J.J. Ryba, citolibští mistři a další, je evidentní a ukazuje nám šíři možné ztráty. Ale je tu i závažný, pragmatický motiv pro ochranu krajiny – klima bylo vždy nespolehlivé a společnost se v každém století potýkala se suchými i vlhkými roky či shluky velkých povodní. Se vzrůstající populací a industrializací celého glóbu se nebezpečí klimatických změn zvyšuje a je možné, že jednou budeme na domácí půdě a domácích potravinách mnohem víc závislí, než jsme dnes.

Počátkem 30. let minulého století počíná hromadný útok na krajinu. Ten již začal někdy kolem roku 1880-90 rozvojem drobných, předměstských továren, skladů a provozů umístěných kolem železnice i odvodněním říčních niv (Polabí), kde luční hospodářství ustupovalo pěstování cukrové řepy a dalších plodin. Třicátá léta však znamenají také budování prvních, zatím ještě vilových, suburbií, silnic a parkovišť, rozvoj předměstského průmyslu i obsazení těch nejkrásnějších přírodních koutů neustále zlepšovanými chatami.

Dům se tehdy zcela vymkl tehdejší organizaci krajiny, pronikl hluboko do polí či lesa a vytvořil druhotné ohnisko chaotické urbanizace krajiny. Jednotný ráz krajiny se změnil na jakousi mikromozaiku navzájem soupeřících, často špinavých a neuspořádaných ploch. Okolí větších měst se postupně přeměnilo na amorfní plochu (tak ji nazývá známý rakouský urbanista H. Sedlmayr), která nebyla ani sídlem ani přírodou a jež ztratila nejenom ducha a krásu, ale často také původní užitnou hodnotu.

V současné době nastupuje další, velmi závažné ničení krajiny. Velké obchodní sklady, benzinové pumpy, nákupní střediska obklopená parkovišti vznikají na laciné půdě v okolí měst a dálnic. Zatím se tomu příliš nebráníme, protože vesměs obsazují zemědělskou půdu průměrné kvality. Navíc jsme si navykli dělit krajinu na hodnotnou (tu chráníme) a tu ostatní, ke které jsme lhostejní. Dovolím si však navrhnout jiný pohled: prostor krajiny, to je její nezastavěnost, je sám o sobě dostatečnou hodnotou, na to abychom jej chránili. V USA si mohou dovolit tvorbu obrovských suburbií sahajících desítky kilometrů od městských jader, ale to je řešení, které omezený a přesto krásný středoevropský prostor nesnese. Potřebujeme takový územní plán, který by podobně jako v Rakousku, Švýcarsku, Anglii či Slovinsku omezoval nové zábory půdy, nutil investory spíš k přestavbám již existujících zastavěných ploch a ochránil tak charakteristický ráz české krajiny. Nejedná se mi o nějaký sentimentální vlastenecký pocit, ale také o možnost turistiky i o to, že v hezkých krajinách se lépe žije, lidé mají chuť je dál zlepšovat a nově se vytvářející aktivní komunita lépe čelí kriminalitě a vandalismu.

Václav Cílek