Rok s číslem 2010 se stal definitivně minulostí. Panuje zima,  ideální čas na bilancování. Pojďme využít dlouhých večerů a podívat se, co historickému stavebnímu fondu našeho města přinesla loňská sezóna. Nabízíme Vám pohledy na nejvýraznější stavební akce, především rekonstrukce fasád starých domů, k nimž v průběhu roku došlo.

U každé z nich se zároveň pokusíme stručně pojmenovat klady a zápory, které  daný zásah z památkového hlediska představuje. Nebude to vždy veselé čtení, ale snad napomůže tomu, aby letošní stavební sezóna byla pro historické jádro Nepomuka, jeho ráz, kouzlo a památkové hodnoty přínosnější.

S velkou slávou otevřený rodný dům akademického malíře Augustina Němejce bohužel jen potvrdil obavy zmíněné v článku z listopadu 2009. Na první pohled vypadá objekt sympaticky, zapadá do kontextu starého města, člověk by měl chuť zvolat: „Víc takových rekonstrukcí!“ Bohužel při detailnějším zkoumání je jasné, že autentické zde již není takřka nic: fasáda zateplená rockwoolem a polystyrenem, přetaženými tenkovrstvou omítkou, dveře zn. Sapeli, alespoň že okna jsou replikami původních. Prohlídka interiérů pak tento dojem jen podtrhne: rekonstruovaná roubená stěna složená z prefabrikovaných srubových dílů, podlahy povětšinou dřevěné, ovšem plovoucí, místy pak dokonce i cihlové, dveře pravda kazetové – ale vše je fungl nové! Pár metrů původní dlažby před modelem mistrovy plzeňské opony, zachované  žulové koryto v bývalém chlévě nebo kovaná mříž v okénku do zahrady autenticitu stavby příliš nezachrání. Do mysli se vkrádá oprávněný pocit, že místo v citlivě opraveném památném domě, rodišti významné osobnosti, se nacházíme v novostavbě ozvláštněné několika starožitnými kousky. Dům je opravený a vhodně využitý, ale za jakou cenu?

Postupně rekonstruovaný dům č.p. 66 na náměstí se dočkal opravy průčelí. Oproti výměně oken, k níž došlo v r.2006 (a která díky změně poměru horních a dolních křídel a především zapuštění oken – do té doby špaletových, osazených v líci zdi, znamenala změnu výrazu celého domu), nelze loňskému zásahu mnoho vytknout. Naopak je chvályhodné, že majitelé upustili od plánovaného zateplení (jižní?!) fasády a pouze opravili omítku a opatřili ji novým nátěrem, který provedli témeř přesně dle poslední dochované vrstvy, ať již barevností, tak členěním. Je samozřejmě diskutabilní, zda-li neměla být, dle zásad tektoniky, horizontální lesena pod korunní římsou také tmavá, ale jinak se lze jen radovat nad dobrou prací a těšit se na to,  že půvabné empírové vstupní dveře budou brzy citlivě renovovány.

Lennerovský dům č.p.152 na protější straně náměstí procházel rekonstrukcí již v letech 2008-09 a (ne)vhodnost výměny vrat, dveří a oken je zmíněna již v popisu tohoto objektu v sekci Nepomucké památky. Loňské jaro přineslo domu dokončení oprav fasády a s ním i nový nátěr. A v tomto případě lze naopak víceméně jen chválit: obnovené rustikové klenáky nad levým vchodem, zachování veškeré štukové výzdoby, citlivý výběr barevných tónů a vzorové tektonické rozvržení barev – pilastr, římsy a šambrány tmavě, plocha zdi světle. Neorenesance jak víno. Škoda jen těch předchozích zásahů a taky brutálních vývěsních štítů non-stop herny.

Dalším stavením, které v minulém roce prokouklo, se stal dvojdům čp. 131-132 na rohu Husovy a ulice J.Kubíka.  Oprava secesí ovlivněného průčelí z prvních roků 20. století dospěla zdárně do konce. Jen je škoda, že rekonstrukce, zahájená již před několika lety a pak dlouho stojící, neprobíhala od počátku tak ohleduplně. Fasádu tudíž krášlí plastová okna a díky přístupu první zednické party není přízemí domu již členěno pásovou rustikou. Loňská etapa se naštěstí nesla v jinačích tónech: výběr barevného řešení dopadl na jedničku, okrová s bílou se v secesním duchu atektonicky, a přitom zcela harmonicky, potkávají. Vstupní dveře jsou citlivě opravené, snad až na to kování. Náladu fin de siècle dotváří repliky původních vývěsních štítů, jejichž retro výraz podtrhuje zvolený typ písma. Můžeme samozřejmě namítat, že štítům i dveřím by slušela spíše bílá barva, stejně jako kamennému ostění, můžeme lamentovat, proč vývěsní štíty nejsou zcela přesnou kopií originálů, nebo proč nová vrata do dvora – jinak téměř nerozeznatelná od původních,  zdobí stovky křížových šroubků. Ale to všechno jsou opravdu již jen titěrné starosti a bylo by krásné, kdyby milovníci starého Nepomuka řešili pouze takové. Zkrátka a jasně: slušná, s láskou, citem i rozumem udělaná oprava.

Chalupa čp.106 v Úzké ulici je naopak přímo vzorovým příkladem, jak starý dům radši neopravovat. Objekt s barokně-klasicistní fasádou z první půle 19. století si řádně užil už úpravy v 60. letech, při nichž došlo k výměně a rozšíření oken. Poslední desetiletí břízolit z fasády postupně opadával, až se  nakonec majitelé rozhodli dům zkrášlit. Co na tom, že při opravě vzala za své profilovaná římsa i s výklenkovou votivní kapličkou, stejně jako lesenové členění štítu? Hlavně, že se to konečně dalo do pucu a natřelo co nejzářivějšími akrylátovými barvami! Plastová okna či dole neukončenou paspartu okénka ve štítě je pak už zhola zbytečné komentovat…

Snad ještě smutnějším případem opravy historického objektu se stalo čp.8 v Plzeňské ulici. Chalupa, jenž ještě předloni vykazovala množství památkových hodnot (viz Nepomucké památky), obdržela slušnou lekci. Plechová střecha, spousta demoličních zásahů v interiéru a především radikální zásah do tváře průčelí. Opravdu mi vrtá hlavou a nedovedu pochopit, proč v dnešní době někdo vybourá trojici oken a vsadí místo nich dvě větší, která mají v součtu stejnou světlost? A to navíc asymetricky do pozdně barokního (z principu symetrického) průčelí… Spousta bourání a zdění, tedy zbytečné práce a výsledkem je poškozený výraz fasády. Proč, když i ta plastová okna Vám udělají na míru?

V případě domu čp. 38 v Myslivecké ulici je třeba loňské úpravy hodnotit … no, řekněme neutrálně. Většina negativních zásahů, jako výměna oken či přístavba do zahrady, které narušily původní vzhled z roku 1904 jsou totiž již staršího data.  Oprava fasády L.P. 2010 se sice nevyvarovala obvyklých chyb, jako například „levitujích“ paspart kolem oken, kterým chybí dolní strana (případně parapetní římsa), ale na rozdíl od již zmíněného čp. 106 zachovala profilované, a to dokonce oblamované, římsy. Žádný zázrak, ale ani žádný velký průšvih. Omítka je zatím v barvě štuku, tak uvidíme, jak se nám letos vybarví.

Domek čp. 92 nad městským muzeem získal nový nátěr, kterému předcházelo vyspravení omítek. Proto jen stručně: Plusem je umírněnost opravy. Zachována, jen obroušena a znova natřena byla vrata i okna. Mínus naopak představuje, že opravy omítek probíhaly za pomoci plastové perlinky a tenkovrstvé omítky, nikoliv klasickou vápennou technologií. Barevné řešení, zvláště v případě vybarvení okenních špalet (místo klasických paspart), také zrovna nepatří mezi ty vhodné k následování.

Budova na adrese Klášterecká 48 je sice víceméně novostavbou, ze starého stavení zůstalo jen torzo chléva (jehož součástí je ale i pramen plnící napajedlo!). Nový domek, jenž  vyrostl před několika lety na místě původního (který bylo nutné bohužel zbourat), respektuje hmotou, sklonem střechy, provedením oken i použitými materiály tradiční řešení. Nejedná se přitom o kopii demolovaného objektu. Přístavba, jejíž realizace byla zahájena v loňském roce, pak úspěšně začlenila do hmoty domu pozůstatky chléva. Po hmotové stránce tak došlo de facto k restituci původního stavu. Stavba tím získala podélný tvar, archetypální pro české venkovské chalupy, a zapadla tak dokonale do historického rázu domkářské čtvrti, jíž Zelený důl po staletí byl.  Letos uvidíme,  jak bude vypadat objekt po dokončení. Snad není unáhlené tvrdit, že pro novostavby na místě nevyhnutelně demolovaných domů jde o příklad vhodný k následování.

A jedna radůstka na závěr našeho lednového putování Nepomukem. V sušické restaurátorské dílně přišla řada na hlavní vstupní dveře chrámu sv. Jana Nepomuckého. Ing. Jiří Stýblo odvedl opět profesionální práci a poutníci, farníci, turisté i kolemjdoucí se tak můžou pokochat například pohledem na renovovaný barokní krabicový zámek. Krásný kousek, že?