Jaro je tu v plném proudu, takže je nejvyšší čas na další roční ohlédnutí, malou rekapitulaci stavebních zásahů spáchaných v sezóně 2011 ve starém Nepomuku. Stejně jako vloni se podíváme na dotyčné opravy, rekonstrukce a novostavby z hlediska památkové péče, přiblížíme si, jak pomáhají zachovat či naopak poškozují místní nemovité kulturní dědictví a ráz města.

Začněme akcí rozhodně největší, alespoň co se dotčené plochy i rozpočtu týče, a to rekonstrukcí parteru Přesanického náměstí a části přilehlých ulic.

Pomineme ultraortodoxní stanovisko, hlásající, že toto prostranství nikdy plošně dlážděno nebylo, což mu dodávalo jisté venkovské kouzlo – a proto bylo žádoucí tento stav zachovat. Nejen panu faráři, ale i dalším obyvatelům a návštěvníkům těchto míst přeci jen bahnitý povrch přišel spíše nepraktický než romantický a i ostatní veřejná prostranství v Nepomuku byla dlážděna postupně během věků, někdy až v průběhu 20. století. Takže řekněme, že vydláždění náměstí u sv. Jakuba bylo přirozeným pokračováním dlouhodobého trendu a pojďme se blíže podívat na jeho provedení.

Z hlediska archeologů lze mít výhrady k hloubce i způsobu zhotovení podkladních vrstev. Z technologického hlediska šlo nesporně o rozumný krok, ale za cenu likvidace téměř metru historie. Snad alespoň záchranný archeologický výzkum lokality, vlastního jádra raně středověkého osídlení Nepomuka, který si stavební akce vynutila, přinese nějaké nové poznatky o našich nejstarších dějinách.

Vlastní provedení povrchu má dvě roviny. Prvním je koncept sjednocení parteru. Způsob vydláždění odstraňuje výškové i strukturální rozdíly mezi chodníkem a vozovkou, sceluje povrch do jediné plochy. To pomáhá lépe vyniknout nepravidelnosti uliční linie a  podtrhuje rostlý charakter městského prostoru, který tím zároveň sjednocuje. Odlišnou barvou části dlažby jsou decentně vytyčena parkovací stání. Jen bílý pruh z menších chodníkových kostek, probíhající středem komunikace, tento zdařilý koncept zbytečně narušuje. Tím se dostáváme k vlastní dlažbě. Zvolený materiál, tedy klasické žulové kostky o hraně 10 cm, se sice používal v 19. i 20. století běžně na úpravy vozovek, jejich aplikace na větších plochách a prostranstvích je ale spíše ojedinělá. Pokud by projektant vzhlédnul pro inspiraci k náměstí A. Němejce, udělal by mnohem lépe. Dlažba z přírodního kamene, obvykle získaného sběrem z polí nebo jako odpad z lomů, byla užívána častěji i vzhledem k pořizovací ceně. Dnes je nabízena i komerční varianta z lomového kamene. Neuspořádaná skladba takového dláždění má ve větší ploše mimo jiné pozoruhodný výtvarný efekt. V honosnějším prostředí se pak pro vydláždění prostranství používal naopak větší formát než klasická kostka. Obě tyto varianty by tedy byly nepochybně lepší. Proč tedy byla zvolena ta nejfádnější? Snad kvůli ceně nebo možná proto, že až do samé realizace nikdo na radnici pravděpodobně netušil, co za dlažbu sem vlastně přijde.

Mobiliář, který zabydlel prostranství, je klasický litinový. Taková konzervativní volba, co nic nepokazí, ale také nic nespasí. Jestli si totiž někdo myslí, že osazením neorenesančních svítidel a košů uchová historický ráz jádra města, tak je na omylu. Na ten mají mnohem větší vliv než městský mobiliář fasády okolních domů. A jestliže ty se na jedné straně ulice rozpadají, aby na druhé byly modernizovány plastovými dveřmi, okny a sokly, žádná akantová rozvilina na pouliční lampě to nezachrání.

Jak tedy shrnout vydláždění Přesanického náměstí jednou větou? Není to špatné, ale zdaleka ani bezchybné. Můžeme samozřejmě jásat, že to nevyasfaltovali jako za Michka, ale to by bylo jako si libovat, že mám jednu nohu, když bych taky nemusel mít žádnou.

Přímo s Přesanickým náměstím sousedí areál děkanského kostela sv. Jakuba Většího. Oprava, která zde vloni proběhla, nebyla ani velká a pro nezasvěcené oko není ani moc viditelná. A tak by to konečně v případě památek mělo být vždy. Pomalu, po kouskách a citlivě. Hnidopich dodá: a neustále.

Prozradím, že šlo o rekonstrukci dvou opěrných pilířů presbytáře (místa zásahů prozrazuje nový nátěr). Byla dožilá nejen jejich omítka, pocházející z opravy na počátku 90. let. Eroze, vzniklá působením povětrnostních vlivů, začala ohrožovat již i vlastní zdivo, které bylo třeba sanovat. Akce byla z větší části spolufinancována z dotace ORP Nepomuk.

Drahně let načatá rekonstrukce zajímavého pozdně barokního domku čp. 170 v Plzeňské ulici se vloni o kousek posunula. Došlo k výměně oken. Přestože oproti jiným případům z této památkově cenné ulice nejde o žádnou tragédii, přesto je na zásahu vidět, že není ideální. Okna jsou sice naštěstí dřevěná, ale oproti původním již nejsou osazená v líci fasády. Okamžitě došlo k proměně výrazu domu i zbytečně násilnému zásahu do jeho hmoty (osekání okrajů okenních otvorů). Stačilo přitom pouze vyjmout stará vnější okna a na jejich místo osadit přesné kopie. Možná by dokonce stačila i pouhá repase s osazením izolačních dvojskel. Takový postup by byl nejen citlivější, ale možná i levnější.

Smutné je, že podobné zásahy, jako je tento případ, patří nejen v našem městě k těm šťastnějším. Většina majitelů (dodavatelů?) volí do historické stavby naprosto nevhodné plastové profily.

To je také případ objektu stojícího jen o pár desítek metrů dál – budovy České pošty, původně vily MUDr. Podzemského. Strohá modernistická patrová budova vynikala solidně zpracovanými řemeslnými detaily. Výměna oken a dveří se řídila heslem: za málo peněz hodně umělé hmoty. Zmizely tak nejen elegantní špaletová okna a masivní vstupní dveře, ale nakonec i pozoruhodné vitrážové okno s geometrickým vzorem umístěné nad mezaninem  hlavního schodiště. Nejsem si jist, jestli tepelné úniky na schodech byly tak masivní, že dům musel přijít o takový krásný umělecký detail.

Další příklad nevhodnosti plastových oken nám poskytuje rekonstrukce měšťanského domu čp. 147 na rohu Husovy ulice a náměstí. Abych se neopakoval, tak pouze poukáži na fakt, že díky způsobu osazení došlo ke zmenšení světlosti okenních otvorů. Změnu výrazu průčelí a zánik památkových hodnot vázaných na historický originál snad již není ani třeba zmiňovat.

Jistou útěchou snad může být skutečnost, že vstupní dveře z Husovy ulice (poč. 20. stol.) byly zachovány a vcelku citlivě opraveny (pouze kování trochu kazí dojem). Je tu i veliká naděje, že neorenesanční fasáda do ulice bude zachována a opravena. Shodná bývala i do náměstí, jak se můžeme přesvědčit z dobových fotografií. Na její obnovu bych ale příliš nesázel. No uvidíme.

V loňském roce jsme zakončili putování po Nepomuce v Zeleném Dole příkladem kontextuální novostavby. Dnes tu máme další, která tentokrát nahradila někdejší poštovskou chalupu čp. 43. Objekt je sice vyšší a širší než původní stavení, takže již není tak romaticky schoulené pod skalou. Přesto díky typu a sklonu střechy i výrazu průčelí nepůsobí nikterak násilně či nepatřičně.

Je ovšem třeba si také připomenout, že díky této novostavbě zaniklo jedno z posledních stavení s funkční černou kuchyní v Nepomuku.

Další demolice proběhla hned o kousek vedle.  Z klasicistního domku s číslem E21 zbývala v době pořízení fotografie již jen torza zdí. S každou takovou demolicí odchází nenávratně hmatatelný kus minulosti, mizí neobnovitelné hodnoty. Je proto dobré si před každým takovým zásahem uvědomit všechny jeho důsledky. Nyní můžeme již jen doufat, že nový objekt bude alespoň podobně citlivě řešený jako předchozí příklad.

Tolik malý exkurz do loňské stavební sezóny v Nepomuku. Mrzí mě, že majitele a stavebníky většiny zmíněných objektů zřejmě nepotěšil. Na druhou stranu je takovéto nastavené zrcadlo zapotřebí. Poskytuje totiž naději, že si přeci jen někdo z uvedených slov něco vezme k srdci a některé z budoucích rekonstrukcí budou citlivější.

Rok s číslem 2010 se stal definitivně minulostí. Panuje zima,  ideální čas na bilancování. Pojďme využít dlouhých večerů a podívat se, co historickému stavebnímu fondu našeho města přinesla loňská sezóna. Nabízíme Vám pohledy na nejvýraznější stavební akce, především rekonstrukce fasád starých domů, k nimž v průběhu roku došlo.

U každé z nich se zároveň pokusíme stručně pojmenovat klady a zápory, které  daný zásah z památkového hlediska představuje. Nebude to vždy veselé čtení, ale snad napomůže tomu, aby letošní stavební sezóna byla pro historické jádro Nepomuka, jeho ráz, kouzlo a památkové hodnoty přínosnější.

S velkou slávou otevřený rodný dům akademického malíře Augustina Němejce bohužel jen potvrdil obavy zmíněné v článku z listopadu 2009. Na první pohled vypadá objekt sympaticky, zapadá do kontextu starého města, člověk by měl chuť zvolat: „Víc takových rekonstrukcí!“ Bohužel při detailnějším zkoumání je jasné, že autentické zde již není takřka nic: fasáda zateplená rockwoolem a polystyrenem, přetaženými tenkovrstvou omítkou, dveře zn. Sapeli, alespoň že okna jsou replikami původních. Prohlídka interiérů pak tento dojem jen podtrhne: rekonstruovaná roubená stěna složená z prefabrikovaných srubových dílů, podlahy povětšinou dřevěné, ovšem plovoucí, místy pak dokonce i cihlové, dveře pravda kazetové – ale vše je fungl nové! Pár metrů původní dlažby před modelem mistrovy plzeňské opony, zachované  žulové koryto v bývalém chlévě nebo kovaná mříž v okénku do zahrady autenticitu stavby příliš nezachrání. Do mysli se vkrádá oprávněný pocit, že místo v citlivě opraveném památném domě, rodišti významné osobnosti, se nacházíme v novostavbě ozvláštněné několika starožitnými kousky. Dům je opravený a vhodně využitý, ale za jakou cenu?

Postupně rekonstruovaný dům č.p. 66 na náměstí se dočkal opravy průčelí. Oproti výměně oken, k níž došlo v r.2006 (a která díky změně poměru horních a dolních křídel a především zapuštění oken – do té doby špaletových, osazených v líci zdi, znamenala změnu výrazu celého domu), nelze loňskému zásahu mnoho vytknout. Naopak je chvályhodné, že majitelé upustili od plánovaného zateplení (jižní?!) fasády a pouze opravili omítku a opatřili ji novým nátěrem, který provedli témeř přesně dle poslední dochované vrstvy, ať již barevností, tak členěním. Je samozřejmě diskutabilní, zda-li neměla být, dle zásad tektoniky, horizontální lesena pod korunní římsou také tmavá, ale jinak se lze jen radovat nad dobrou prací a těšit se na to,  že půvabné empírové vstupní dveře budou brzy citlivě renovovány.

Lennerovský dům č.p.152 na protější straně náměstí procházel rekonstrukcí již v letech 2008-09 a (ne)vhodnost výměny vrat, dveří a oken je zmíněna již v popisu tohoto objektu v sekci Nepomucké památky. Loňské jaro přineslo domu dokončení oprav fasády a s ním i nový nátěr. A v tomto případě lze naopak víceméně jen chválit: obnovené rustikové klenáky nad levým vchodem, zachování veškeré štukové výzdoby, citlivý výběr barevných tónů a vzorové tektonické rozvržení barev – pilastr, římsy a šambrány tmavě, plocha zdi světle. Neorenesance jak víno. Škoda jen těch předchozích zásahů a taky brutálních vývěsních štítů non-stop herny.

Dalším stavením, které v minulém roce prokouklo, se stal dvojdům čp. 131-132 na rohu Husovy a ulice J.Kubíka.  Oprava secesí ovlivněného průčelí z prvních roků 20. století dospěla zdárně do konce. Jen je škoda, že rekonstrukce, zahájená již před několika lety a pak dlouho stojící, neprobíhala od počátku tak ohleduplně. Fasádu tudíž krášlí plastová okna a díky přístupu první zednické party není přízemí domu již členěno pásovou rustikou. Loňská etapa se naštěstí nesla v jinačích tónech: výběr barevného řešení dopadl na jedničku, okrová s bílou se v secesním duchu atektonicky, a přitom zcela harmonicky, potkávají. Vstupní dveře jsou citlivě opravené, snad až na to kování. Náladu fin de siècle dotváří repliky původních vývěsních štítů, jejichž retro výraz podtrhuje zvolený typ písma. Můžeme samozřejmě namítat, že štítům i dveřím by slušela spíše bílá barva, stejně jako kamennému ostění, můžeme lamentovat, proč vývěsní štíty nejsou zcela přesnou kopií originálů, nebo proč nová vrata do dvora – jinak téměř nerozeznatelná od původních,  zdobí stovky křížových šroubků. Ale to všechno jsou opravdu již jen titěrné starosti a bylo by krásné, kdyby milovníci starého Nepomuka řešili pouze takové. Zkrátka a jasně: slušná, s láskou, citem i rozumem udělaná oprava.

Chalupa čp.106 v Úzké ulici je naopak přímo vzorovým příkladem, jak starý dům radši neopravovat. Objekt s barokně-klasicistní fasádou z první půle 19. století si řádně užil už úpravy v 60. letech, při nichž došlo k výměně a rozšíření oken. Poslední desetiletí břízolit z fasády postupně opadával, až se  nakonec majitelé rozhodli dům zkrášlit. Co na tom, že při opravě vzala za své profilovaná římsa i s výklenkovou votivní kapličkou, stejně jako lesenové členění štítu? Hlavně, že se to konečně dalo do pucu a natřelo co nejzářivějšími akrylátovými barvami! Plastová okna či dole neukončenou paspartu okénka ve štítě je pak už zhola zbytečné komentovat…

Snad ještě smutnějším případem opravy historického objektu se stalo čp.8 v Plzeňské ulici. Chalupa, jenž ještě předloni vykazovala množství památkových hodnot (viz Nepomucké památky), obdržela slušnou lekci. Plechová střecha, spousta demoličních zásahů v interiéru a především radikální zásah do tváře průčelí. Opravdu mi vrtá hlavou a nedovedu pochopit, proč v dnešní době někdo vybourá trojici oken a vsadí místo nich dvě větší, která mají v součtu stejnou světlost? A to navíc asymetricky do pozdně barokního (z principu symetrického) průčelí… Spousta bourání a zdění, tedy zbytečné práce a výsledkem je poškozený výraz fasády. Proč, když i ta plastová okna Vám udělají na míru?

V případě domu čp. 38 v Myslivecké ulici je třeba loňské úpravy hodnotit … no, řekněme neutrálně. Většina negativních zásahů, jako výměna oken či přístavba do zahrady, které narušily původní vzhled z roku 1904 jsou totiž již staršího data.  Oprava fasády L.P. 2010 se sice nevyvarovala obvyklých chyb, jako například „levitujích“ paspart kolem oken, kterým chybí dolní strana (případně parapetní římsa), ale na rozdíl od již zmíněného čp. 106 zachovala profilované, a to dokonce oblamované, římsy. Žádný zázrak, ale ani žádný velký průšvih. Omítka je zatím v barvě štuku, tak uvidíme, jak se nám letos vybarví.

Domek čp. 92 nad městským muzeem získal nový nátěr, kterému předcházelo vyspravení omítek. Proto jen stručně: Plusem je umírněnost opravy. Zachována, jen obroušena a znova natřena byla vrata i okna. Mínus naopak představuje, že opravy omítek probíhaly za pomoci plastové perlinky a tenkovrstvé omítky, nikoliv klasickou vápennou technologií. Barevné řešení, zvláště v případě vybarvení okenních špalet (místo klasických paspart), také zrovna nepatří mezi ty vhodné k následování.

Budova na adrese Klášterecká 48 je sice víceméně novostavbou, ze starého stavení zůstalo jen torzo chléva (jehož součástí je ale i pramen plnící napajedlo!). Nový domek, jenž  vyrostl před několika lety na místě původního (který bylo nutné bohužel zbourat), respektuje hmotou, sklonem střechy, provedením oken i použitými materiály tradiční řešení. Nejedná se přitom o kopii demolovaného objektu. Přístavba, jejíž realizace byla zahájena v loňském roce, pak úspěšně začlenila do hmoty domu pozůstatky chléva. Po hmotové stránce tak došlo de facto k restituci původního stavu. Stavba tím získala podélný tvar, archetypální pro české venkovské chalupy, a zapadla tak dokonale do historického rázu domkářské čtvrti, jíž Zelený důl po staletí byl.  Letos uvidíme,  jak bude vypadat objekt po dokončení. Snad není unáhlené tvrdit, že pro novostavby na místě nevyhnutelně demolovaných domů jde o příklad vhodný k následování.

A jedna radůstka na závěr našeho lednového putování Nepomukem. V sušické restaurátorské dílně přišla řada na hlavní vstupní dveře chrámu sv. Jana Nepomuckého. Ing. Jiří Stýblo odvedl opět profesionální práci a poutníci, farníci, turisté i kolemjdoucí se tak můžou pokochat například pohledem na renovovaný barokní krabicový zámek. Krásný kousek, že?