Poslední příspěvky v této rubrice byly vcelku kritické, tak teď pro změnu jeden pozitvní.

Na přelomu prosince a listopadu zmizely z portálů věží svatojánského chrámu barokní dveře a nahradila je jakási igelitová plachta. Naštěstí se po pár týdnech dveře vrátily na svá místa, zcela příkladně opravené a navíc v prapůvodní podobě, napuštěné lněnou fermeží a přetřené lazurou v odstínu tmavého dubu. Při resturátorských pracích, které  prováděl Jiří Stýblo ze Sušice, se přišlo na to, že  ozdobný pokryv napodobující žaluzie byl přidán pravděpodobně při opravách v roce 1879. Po konzultaci s vlastníkem – Arciděkanstvím Nepomuk a Národním památkovým ústavem v Plzni bylo rozhodnuto vrátit dveřím původní podobu z poloviny 18. století. Dveře jsou tak pouze prosté svlakové z hladkých širokých fošen, jedinými ozdobami jsou profilovaná klapačka a kování – jistě důkaz toho, že Marie Dominika z Martinic musela na dostavbě chrámu šetřit.

O kvalitě restaurátorských prací svědčí, že na východních dveřích nejsou vůbec patrné stopy po novodobém zadlabaném zámku s hliníkovou koulí(!), který do nich byl vloni z utilitárních důvodů necitlivě vsazen. Místo něj se o větší bezpečnost budoucí malé svatojánské expozice postarají dva drobné zámečky, jejichž mosazné štítky na první pohled téměř přehlénete. Součástí oprav byla i repase původních zámků a závěsů Původní kování z 18. století bylo také restaurováno včetně cínovaného povrchu. A tady bohužel najdeme jedinou drobnou závadu, nikoliv památkouvou, ale technologickou, neboť kování již začíná přes ochrannou vrstvu cínu mírně korodovat.  To je ale opravdu jen piha na kráse. Víc takových oprav!

Restaurátorskou zprávu naleznete zde.

… ve třech krocích:

1) Vezmeme starou oprýskanou fasádu…

2) Poškozená místa a zbytečné nerovnosti přetáhneme tenkovrstvou cementovou omítkou, zpevníme umělohmotnou perlinkou …

3) Natřeme  barvou, až oči přechází …

… a máme fasádu jako novou, radost pohledět!

Ne, teď vážně. Oprava průčelí domu čp. 213 v Husově ulici je takřka učebnicovým příkladem jak historické fasády neopravovat. Je jistě chválihodná snaha vrátit poněkud ošuňtělému, místy drobné závady vykazujícímu  a předchozí úpravy prozrazujícímu (zazděné dveře) povrchu slušivější vzhled. Výsledek je ale ukázkou hned několika chyb, k nimž při tom může dojít.

Dům čp. 213 byl postaven v letech 1810-20 a jeho průčelí se až do nedávné opravy dochovalo zřejmě z nemalé části v původním stavu. Šestiosá fasáda jednopodlažního objektu byla členěna čtveřicí plochých, zcela prostě armovaných lesen, spočívajících na mírně předstupující trnoži. Leseny zakončovaly průčelí po obou stranách a ve středu rámovaly opět velice plochý dvouosý  rizalit. Na nich spočívala jednoduše profilovaná korunní římsa. Střídmě zdobené, maloměstské klasicistní průčelí.

Mírně zapuštěná dvojitá okna se sklopkami nahradila někdy mezi lety 1920 a 1950 původní špaletová okna zasazená v líci fasády.  V posledních  dvaceti letech byla osazena současná výloha i vstupní dveře.  Přesto si dům uchoval velkou část autentického výrazu.

Kde se tedy teď stala chyba? Pomineme použití moderních stavebních materiálů, tedy tenkovrstvé cementové omítky a plastové perlinky, které nejenže nerespektují původní technologii, ale nepomáhají stavbě příliš ani ze stavebně-technického hlediska, a zaměříme se na to nejpodstatnější – Při opravě byla zatmelena rustika armovaných lesen! Proč? Lenost zedníků? Šetrnost investora? Vždyť její obnova na poškozených partiích by byla zcela prostá, jen by se na požadovaná místa vložila centimetr široká laťka … To že profilace korunní římsy byla zakryta stejným způsobem, je tedy pochopitelné. Co pak by se někdo, kdo nezvládne prostou rustiku dělal se šablonou na vytažení profilu? Člověk si může jen postesknout nad úpadkem řemesla. Nešlo přece o žádné štukatérské veledílo, ale o rutinu, kterou by zvládl ještě před padesáti lety každý venkovský zedník. Jediné co nás může utěšovat je, že nedošlo k okopání původní omítky, pouze k jejímu překrytí  a osvícený majitel by někdy v budoucnu mohl celou věc (složitě) napravit.

Povrchový nátěr fasády si zaslouží také komentář. Možná až na intenzitu odstínů nelze výběru barevné kombinace mnoho vytknout. Rozvržení má logiku – tmavý sokl, světlejší boční leseny, rizalit a parapety,  žluté plochy. Asi by bylo vhodné alespoň v barvě zachovat leseny kolem rizalitu a jeho plochu natřít žlutě, kolem oken mohla být klidně malovaná pasparta, ale to je jen fakultativní možnost, nikoliv hrubá chyba. Co se ale příčí vší, jinak v celku dodržené, tektonické logice je římsa! Proč proboha není v barvě lesen? Takhle je celá fasáda neukončená! Leseny nic nenesou, jen tak ční vzhůru – a mistru malířskému to ani nepřišlo divné.

Teď můžeme jen doufat, že brzo přijde na řadu výměna oken za plastová, pokud možno jednodílná – a bude dílo dokonáno!

Když se před několika lety objevily první informace, že město plánuje koupit, opravit a využít Němejcův rodný dům pro mistrovu galerii a kulturní centrum, tak mě to potěšilo. Měl jsem sice trochu obavy z toho, jak citlivé či necitlivé budou stavební zásahy, ale jméno renomovaného Ateliéru Soukup (který se specializuje mj. na rekonstrukce památkových objektů) pod projektem mě celkem uklidnilo. Projektová dokumentace sice prozrazovala některé ne zcela pietní zásahy (např. protažení okének bývalého chléva až k zemi), ty ale nepostrádaly celkem vtip a logiku. Pro jistotu jsem se ještě zeptal na veřejném zasedání zastupitelstva hlavního architekta na způsob, jakým bude naloženo s památkovými hodnotami objektu. A pan architekt se začal rozplývat nad archaickým konstrukčním řešením tohoto prostého klasicistního městského domu ze samého počátku 19. stol., např. nad roubenou stěnou v přízemí opatřenou hliněnými omítkami, která bude znovu obnovena atd. Jeho slova mě potěšila a v domnění, že je objekt v nejlepších rukou, jsem se o něj dále příliš nezajímal. Navíc cena 28 milionů(!) nasvědčovala, že půjde nepochybně o vysoce náročnou restaurátorskou práci.
Při započetí vlastních stavebních prácí mě ovšem poněkud zarazilo jméno provádějící firmy: „Stavební montáže“. To příliš nenasvědčovalo, že jde o specialisty na citlivé opravy historických staveb. Vlastní průběh rekonstrukce dal mým obavám bohužel za pravdu. Nejprve byly kompletně odstraněny původní krovy (snad byly nevratně poškozeny houbou nebo broukem?), i když krov obytného domu představoval starobylý typ se střední vaznicí (středověká konstrukce, která se ještě na poč. 19. století výjimečně používala právě v jihozápadních Čechách). Následně byly vybourány veškeré podlahy a stropy, takže z domu zbyly pouze holé stěny. Byl takto radikální postup skutečně nezbytný?
Člověk by, vzhledem k ceně stavby, čekal, že nové prvky budou tedy alespoň pojaty jako věrné kopie původních. Místo trámů se ovšem objevily ve stropech traverzy, stejně tak segmentové cihelné záklenky nade dveřmi byly nahrazeny rovnými ocelovými překlady. Patro bylo také zvýšeno o cca 30 cm, stejně jako štít, což poněkud změnilo vzhled průčelí. Zajímalo by mne, zda-li se na své místo vrátí alespoň původní dveře z 2. pol. poloviny 19. století, které nepochybně pamatují mladého A. Němejce, cihelná dlažba, podlahová prkna nebo pozoruhodný kovaný zámek do komory (zřejmě 18. stol., ale konstrukčně ještě středověká záležitost). Také eternitové šablony, které se znovu objevily na střeše, mohly být, vzhledem k rozpočtu, nahrazeny šindelem, který je zde (i na dalších podobných domcích v Nepomuku) doložen ještě roku 1941 (tedy 3 roky po Němejcově smrti)…

Je rozhodně dobře, že Němejcův rodný dům bude opraven a vhodně využit. Jen je škoda, že se této památce, která byla cenná nejen z hlediska kulturní, ale i stavební historie, nedostalo citlivějšího zacházení. Její autenticita byla totiž nenávratně poškozena. I když je pravděpodobné, že po dokončení rekonstrukce bude objekt vypadat velmi dobře, půjde vlastně jen o předraženou repliku původního domu.

1) Dobře zvažte každé stavební úpravy. Obvykle platí (s výjimkou havarijního stavu), že žádná rekonstrukce je lepší než špatná rekonstrukce.

2) Pokuste se co nejlépe seznámit s historií a stavebním vývojem daného objektu. (ohledně historie jednotlivých domů je nejobsáhlejší Berndorfova Topografie Nepomuka, originál strojopisu je k nahlédnutí v Městském muzeu.)

3) Před každou úpravou podrobně zdokumentujte (alespoň fotograficky) původní stav.

4) Zamýšlené úpravy by pokud možno neměly narušit ráz stavby ani jejího okolí.  Snažte se zachovat co nevíce z původního řešení včetně detailů.

5) Nevyměňujte zbytečně funkční prvky za nové. Drobná oprava je nejen památkově vhodnější, ale většinou i levnější.

6) Pokud je výměna opravdu nezbytná, snažte se nahradit starý prvek co nejpřesnější kopií. Pokud to finance nedovolí, zvolte alespoň co nejpodobnější řešení.

7) Používejte pokud možno tradiční postupy a materiály (tj. dřevo, kámen, cihly, vápené omítky,  silikátové nátěry, pálenou střešní kritinu atd.).

Pokud plánujete výměnu starých špaletových oken, prověřte nejprve stav vnitřních rámů a okenic. Obvykle se stává, že vnější okno se již rozpadá, ale vnitřní je vcelku zdravé. V této situaci je nejlepším řešením nechat u truhláře zhotovit pouze kopie vnějších oken a vnitřní ponechat. Nejenže jde o památkově nejcitlivější  postup, ale takové řešení bývá technicky nejsnazší a často i nejlevnější! Nové okenice lze navíc opatřit i eurosklem a tím docílit lepších tepelně izolačních vlastností, aniž by dům takzvaně „přestal dýchat,“ následkem čehož se často zvyšuje výskyt plísní (časté zejména u plastových oken).