Jaro je tu v plném proudu, takže je nejvyšší čas na další roční ohlédnutí, malou rekapitulaci stavebních zásahů spáchaných v sezóně 2011 ve starém Nepomuku. Stejně jako vloni se podíváme na dotyčné opravy, rekonstrukce a novostavby z hlediska památkové péče, přiblížíme si, jak pomáhají zachovat či naopak poškozují místní nemovité kulturní dědictví a ráz města.
Začněme akcí rozhodně největší, alespoň co se dotčené plochy i rozpočtu týče, a to rekonstrukcí parteru Přesanického náměstí a části přilehlých ulic.
Pomineme ultraortodoxní stanovisko, hlásající, že toto prostranství nikdy plošně dlážděno nebylo, což mu dodávalo jisté venkovské kouzlo – a proto bylo žádoucí tento stav zachovat. Nejen panu faráři, ale i dalším obyvatelům a návštěvníkům těchto míst přeci jen bahnitý povrch přišel spíše nepraktický než romantický a i ostatní veřejná prostranství v Nepomuku byla dlážděna postupně během věků, někdy až v průběhu 20. století. Takže řekněme, že vydláždění náměstí u sv. Jakuba bylo přirozeným pokračováním dlouhodobého trendu a pojďme se blíže podívat na jeho provedení.
Z hlediska archeologů lze mít výhrady k hloubce i způsobu zhotovení podkladních vrstev. Z technologického hlediska šlo nesporně o rozumný krok, ale za cenu likvidace téměř metru historie. Snad alespoň záchranný archeologický výzkum lokality, vlastního jádra raně středověkého osídlení Nepomuka, který si stavební akce vynutila, přinese nějaké nové poznatky o našich nejstarších dějinách.
Vlastní provedení povrchu má dvě roviny. Prvním je koncept sjednocení parteru. Způsob vydláždění odstraňuje výškové i strukturální rozdíly mezi chodníkem a vozovkou, sceluje povrch do jediné plochy. To pomáhá lépe vyniknout nepravidelnosti uliční linie a podtrhuje rostlý charakter městského prostoru, který tím zároveň sjednocuje. Odlišnou barvou části dlažby jsou decentně vytyčena parkovací stání. Jen bílý pruh z menších chodníkových kostek, probíhající středem komunikace, tento zdařilý koncept zbytečně narušuje. 
Tím se dostáváme k vlastní dlažbě. Zvolený materiál, tedy klasické žulové kostky o hraně 10 cm, se sice používal v 19. i 20. století běžně na úpravy vozovek, jejich aplikace na větších plochách a prostranstvích je ale spíše ojedinělá. Pokud by projektant vzhlédnul pro inspiraci k náměstí A. Němejce, udělal by mnohem lépe. Dlažba z přírodního kamene, obvykle získaného sběrem z polí nebo jako odpad z lomů, byla užívána častěji i vzhledem k pořizovací ceně. Dnes je nabízena i komerční varianta z lomového kamene. Neuspořádaná skladba takového dláždění má ve větší ploše mimo jiné pozoruhodný výtvarný efekt. V honosnějším prostředí se pak pro vydláždění prostranství používal naopak větší formát než klasická kostka. Obě tyto varianty by tedy byly nepochybně lepší. Proč tedy byla zvolena ta nejfádnější? Snad kvůli ceně nebo možná proto, že až do samé realizace nikdo na radnici pravděpodobně netušil, co za dlažbu sem vlastně přijde.
Mobiliář, který zabydlel prostranství, je klasický litinový. Taková konzervativní volba, co nic nepokazí, ale také nic nespasí. Jestli si totiž někdo myslí, že osazením neorenesančních svítidel a košů uchová historický ráz jádra města, tak je na omylu. Na ten mají mnohem větší vliv než městský mobiliář fasády okolních domů. A jestliže ty se na jedné straně ulice rozpadají, aby na druhé byly modernizovány plastovými dveřmi, okny a sokly, žádná akantová rozvilina na pouliční lampě to nezachrání.
Jak tedy shrnout vydláždění Přesanického náměstí jednou větou? Není to špatné, ale zdaleka ani bezchybné. Můžeme samozřejmě jásat, že to nevyasfaltovali jako za Michka, ale to by bylo jako si libovat, že mám jednu nohu, když bych taky nemusel mít žádnou.
Přímo s Přesanickým náměstím sousedí areál děkanského kostela sv. Jakuba Většího. Oprava, která zde vloni proběhla, nebyla ani velká a pro nezasvěcené oko není ani moc viditelná. A tak by to konečně v případě památek mělo být vždy. Pomalu, po kouskách a citlivě. Hnidopich dodá: a neustále.
Prozradím, že šlo o rekonstrukci dvou opěrných pilířů presbytáře (místa zásahů prozrazuje nový nátěr). Byla dožilá nejen jejich omítka, pocházející z opravy na počátku 90. let. Eroze, vzniklá působením povětrnostních vlivů, začala ohrožovat již i vlastní zdivo, které bylo třeba sanovat. Akce byla z větší části spolufinancována z dotace ORP Nepomuk.
Drahně let načatá rekonstrukce zajímavého pozdně barokního domku čp. 170 v Plzeňské ulici se vloni o kousek posunula. Došlo k výměně oken. Přestože oproti jiným případům z této památkově cenné ulice nejde o žádnou tragédii, přesto je na zásahu vidět, že není ideální. Okna jsou sice naštěstí dřevěná, ale oproti původním již nejsou osazená v líci fasády. 
Okamžitě došlo k proměně výrazu domu i zbytečně násilnému zásahu do jeho hmoty (osekání okrajů okenních otvorů). Stačilo přitom pouze vyjmout stará vnější okna a na jejich místo osadit přesné kopie. Možná by dokonce stačila i pouhá repase s osazením izolačních dvojskel. Takový postup by byl nejen citlivější, ale možná i levnější.
Smutné je, že podobné zásahy, jako je tento případ, patří nejen v našem městě k těm šťastnějším. Většina majitelů (dodavatelů?) volí do historické stavby naprosto nevhodné plastové profily.
To je také případ objektu stojícího jen o pár desítek metrů dál – budovy České pošty, původně vily MUDr. Podzemského. Strohá modernistická patrová budova vynikala solidně zpracovanými řemeslnými detaily. Výměna oken a dveří se řídila heslem: za málo peněz hodně umělé hmoty. Zmizely tak nejen elegantní špaletová okna a masivní vstupní dveře, ale nakonec i pozoruhodné vitrážové okno s geometrickým vzorem umístěné nad mezaninem hlavního schodiště. Nejsem si jist, jestli tepelné úniky na schodech byly tak masivní, že dům musel přijít o takový krásný umělecký detail.
Další příklad nevhodnosti plastových oken nám poskytuje rekonstrukce měšťanského domu čp. 147 na rohu Husovy ulice a náměstí. Abych se neopakoval, tak pouze poukáži na fakt, 
že díky způsobu osazení došlo ke zmenšení světlosti okenních otvorů. Změnu výrazu průčelí a zánik památkových hodnot vázaných na historický originál snad již není ani třeba zmiňovat.
Jistou útěchou snad může být skutečnost, že vstupní dveře z Husovy ulice (poč. 20. stol.) byly zachovány a vcelku citlivě opraveny (pouze kování trochu kazí dojem). Je tu i veliká naděje, že neorenesanční fasáda do ulice bude zachována a opravena. Shodná bývala i do náměstí, jak se můžeme přesvědčit z dobových fotografií. Na její obnovu bych ale příliš nesázel. No uvidíme.
V loňském roce jsme zakončili putování po Nepomuce v Zeleném Dole příkladem kontextuální novostavby. Dnes tu máme další, která tentokrát nahradila někdejší poštovskou chalupu čp. 43. 
Objekt je sice vyšší a širší než původní stavení, takže již není tak romaticky schoulené pod skalou. Přesto díky typu a sklonu střechy i výrazu průčelí nepůsobí nikterak násilně či nepatřičně.
Je ovšem třeba si také připomenout, že díky této novostavbě zaniklo jedno z posledních stavení
s funkční černou kuchyní v Nepomuku.
Další demolice proběhla hned o kousek vedle. Z klasicistního domku s číslem E21 zbývala v době pořízení fotografie již jen torza zdí. S každou takovou demolicí odchází nenávratně hmatatelný kus minulosti, mizí neobnovitelné hodnoty. Je proto dobré si před každým takovým zásahem uvědomit všechny jeho důsledky. Nyní můžeme již jen doufat, že nový objekt bude alespoň podobně citlivě řešený jako předchozí příklad.
Tolik malý exkurz do loňské stavební sezóny v Nepomuku. Mrzí mě, že majitele a stavebníky většiny zmíněných objektů zřejmě nepotěšil. Na druhou stranu je takovéto nastavené zrcadlo zapotřebí. Poskytuje totiž naději, že si přeci jen někdo z uvedených slov něco vezme k srdci a některé z budoucích rekonstrukcí budou citlivější.
